Celkové hodnocení účasti USK Future Stars v Bělehradě – 3.díl | Probasket.cz

 

Aktuální trendy jako rozdíly mezi českým a evropským basketbalem plynoucí z NIJT Belgrade. V obranné fázi dominovala aktivní, velmi tvrdá a agresivní obrana s kontinuálním tlakem na hráče s míčem, ale i na hráče bez míče. Uplatňovaly se obecně osobní obranné systémy na jedné polovině hřiště. Tentokrát bylo méně celoplošných presinkových zónových obran. Žádný tým nepoužíval jako hlavní obranu zónový obranný systém. Většina týmů však v průběhu utkání pro změnu vývoje utkání využívala epizodně zónovou obranu 2-3 či 3-2 na 1/3 hřiště. Obecně v obranné fázi dominovala tvrdost, práce rukou.

 

V útočné hře převládala řízená "set offense" s příležitostnými prvky rychlého protiútoku. Většina set offense vycházela z kombinace clony na hráče s míčem (pick and roll) a ze clon na hráče bez míče v dolním postavení (baseline exits). Obecně převládala jednoduchá hra vycházející ze čtení obrany a především rychlé distribuci míče.

Rychlost a efektivita distribuce míče byly nejsilnějším znakem útočné fáze. Samozřejmě vycházely především ze silných rolí rozehrávačů a disciplinovanosti všech hráčů na hřišti. Na rozdíl od českého juniorského basketbalu zde výrazně dominovala spolupráce hráčů z vnějšího prostoru s hráči ve vnitřním prostoru – hra zády ke koši. Obecně silová kontaktní hra 1-1 ve vnitřním prostoru (pro nás opět překvapení silové hry Partizanu v prvním utkání).

 

Důležitou charakteristikou není jen aktivita hráče s míčem případně kombinace dvojice, ale zapojení všech čtyř hráčů bez míče. Realizační týmy – většina týmů měla široké realizační týmy. Nejvíce členů měl téměř reprezentační výběr Francie – INSEP vedený reprezentačním trenérem Francie U18. Početný RT měl i Partizan Bělehrad. Obvyklé složení bylo hlavní trenér, dva asistenti, kondiční trenér, fyzioterpaeut a vedoucí.

 

Přístup rozhodčích – rozhodčí byli ne příliš viditelnou součástí turnaje. Jejich vystupování bylo vysoce profesionální, sebevědomé, byli přiměřeně komunikativní. Jejich zásah do hry byl minimální, pískali velmi málo, proto o jejich faulech nemohl nikdo moc diskutovat, protože pískali jasné věci. Připouštěli tvrdou na naše poměry až nepředstavitelnou hru. Především srbské týmy hrály velmi tvrdě rukama. Učebnicový příklad ve finále: Red Star doskočil neúspěšnou střelu FMP a zahájil protiútok, ve kterém byl nevybíravě atakován driblující hráč Red Staru, čímž ztratil míč a FMP dal laciný koš. Nikdo se však nedivil. Takto běžně rozhodčí nepískali fauly při přechodu na útočnou polovinu.

 

Samostatnou kapitolou byla kultura zúčastněných týmů. Chování RT bylo velmi profesionální a hlavně přátelské, nebyli cítit žádné národnostní rozdíly, naopak velmi vstřícné a přátelské vztahy. Měl jsem příležitost osobní komunikace s reprezentačním trenérem Francie (INSEP) a reprezentačním trenérem Srbska (Partizan) a vždy se jednalo o velmi přátelskou komunikaci.

 

Samostatnou kapitolou je česká klubová kultura, která se přeci jen zatím odlišuje. ALBA sestavila na tento turnaj tým ze dvou klubů, finalistů NBBL z minulého roku Alby a Uršpringu. Zcela běžně v zahraničních klubech působí výběry hráčů včetně zahraničních. U nás je tento přístup zatím nepřátelský, ač ČR není dostatečně velkou a basketbalově silnou zemí, abychom vytvořili několik na mezinárodní úrovni konkurenceschopných týmů jako třeba v Srbsku. Francie je basketbalově silnější zemí, přesto zde hraje klíčovou roli centralizovaný program INSEPU a i ten neměl dominantní pozici ve vztahu k srbským týmům.

 

 

Po dvouleté prioritě sbírání zahraničních zkušeností byl tento turnaj absolutním vrcholem. I přes dosavadní zkušenosti byla přímá konfrontace v hlavním městě basketbalu něčím mimořádným. Kromě přímé účasti v utkáních jsme měli možnost vidět další utkání jako finále či semifinále, pozorovat fungování ostatních týmů. Během tří dnů jsme odehráli pět těžkých utkání, což byl pro hráče obrovský test fyzických a mentálních sil. Prezentovali jsme se konkurenceschopnými výkony. Prokázali jsme sílu v kondiční připravenosti, práci nohou, hře 1-1 a několik individualit, které ale zatím nejsou komplexními hráči, aby dovedli tým k vítězství. Přesto jsme odehráli čtyři dramatické koncovky. Dosáhli jsme jednoho individuálního ocenění, kdy byl Tomáš Kyzlink oceněn jako nejlépe doskakující hráč turnaje.

 

I přes řadu již absolvovaných zahraničních akcí hráči poprvé absolvovali soutěžní utkání s nejlepšími srbskými týmy Bělehradu a učili se vítězné mentalitě. Nejen sportovní, ale i sociální role jednotlivých hráčů a týmu jako celku se podílely na úspěšné prezentaci českého klubového basketbalu. Týmová kultura patřila k těm nejlepším, ač všechny týmy vystupovaly velmi profesionálně. Mimo hřiště největší týmovou kulturou působil francouzský INSEP.