Angažmá v Pardubicích mi přineslo stabilitu a klid, říká Martin Marek | Probasket.cz

Please enter banners and links.

Jsou tomu dva týdny, co se rozšířila zpráva o konci hráčské kariéry Martina Marka. Pardubický tým ale o velkého hecíře a tmeliče party nepřišel, Marek zůstává v klubu a bude pracovat v jeho managementu. 

Martine, jaké máš poslední zprávy ohledně tvého zdravotního stavu?

V podstatě je to o dlouhodobé rehabilitaci. Moje diagnóza je taková, že mám na páteři degenerativní změny. Tím, že mám dědičně malý rozsah kyčlí, tak jsou ta má záda pořád přetěžovaná. Navíc jsem typ člověka, kterému meziobratlové ploténky zadržují méně vody a tím se i rychle opotřebovávají, takže se to všechno nasčítalo dohromady.

Kdy jsi začal mít problémy se zády?

Bolest přišla ze dne na den, když jsem se rozběhnul na tréninku. Dříve tam byla nějaká zatuhlost, jinak žádné signály. To bylo vloni v říjnu. Tak jsem šel k týmovému doktorovi panu Petráňovi, který mě různě mobilizoval, dal mi injekce na uvolnění, klid na dva týdny, rehabilitace, zpevňování břicha… Pak jsem se zapojil do tréninku, to bylo někdy na začátku listopadu, a ty výkony nebyly nic moc. Odehrál jsem nějaké zápasy a o Vánocích jsem se snažil trénovat jako blázen doma v Benešově. Pronajal jsem si halu a dělal jsem SPARQ trénink, práci nohou, s míčem. Zápas 9. ledna proti Prostějovu a bráchovi pro mě byla obrovská výzva, takže jsem do toho chtěl jít s plnou polní. Prvního nebo druhého ledna na oficiálním tréninku zase „práskj!“ . Pro mě to byla obrovská frustrace, že se mi to vrátilo. Dostal jsem nějaké volno, aby si to zase sedlo, mezi tím jsem s týmovým fyzioterapeutem dělal cviky na zpevnění břicha a zad. To jsem dělal denně a pořád to nebylo ono. Ale celou dobu od října jsem cítil, že také ty maximální prudké pohyby šly dolů, rozsah se zmenšoval., maximální sprint tam nebyl, smečování vůbec. Tak jsem to tak nějak držel, že jsem hrál – nehrál, spíš méně. Každý si to pamatuje. Říkal jsem si, že po sezóně tomu musím dát absolutně všechno, mezitím jsem podstupoval různá vyšetření i v Praze. Po sezóně jsem odjel do rehabilitačního ústavu do Kladrub. Tam jsem od rána od 7 hodin třeba do pěti cvičil různé procedury a to jsem dělal měsíc v kuse. Cítil jsem, že jsem dělal pokroky, ale pak zas člověk musí jít pozvolna. Pořád jsem vnitřně neměl ten pocit, že klidem by se to tak zlepšilo, ale pořád jsem si říkal, že se to zlepší. Týmové soustředění na horách jsem pak v pohodě odběhal. Chtěl jsem se na sezónu připravit, ale hlavně jsem do ní chtěl jít zdravý. To byl můj cíl. Potom jsme začali přípravu v hale, odehráli jsme první přípravný zápas s Hradcem a všechno bylo zatím v pohodě. Další týden jsme hráli proti Nymburku a už jsem to zase cítil. Dostal jsem míč, udělal jsem nájezd proti Naymickovi a najednou jsem cítil, jak mi v zádech ruplo. Ale víc než kdykoliv předtím. Hned jsem věděl, že je to špatný. Zápas jsem nedohrál a skoro týden mi trvalo, než jsem se zase narovnal.

Jak ti bylo, když se ti minulou sezónu nedařilo a někteří fanoušci byly toho názoru, že nejsi pro tým prospěšný?

Je to frustrující, protože oni to nevědí, ale chápu to. Diváci vidí finální produkt, vidí ten zápas, kde buď jsi ready, nebo ne. Takže to chápu, že jsou třeba rozčílení, i když nevidí všechny věci, které za tím jsou.

Říkali ti někteří doktoři, že by to vyřešila operace?

V mém případě mi to nikdo z doktorů nedoporučoval. Prý mají u takhle vysokých lidí špatné zkušenosti. Potom by se akorát začal přetěžovat další obratel. Nikdo mi to v mém konkrétním případě nedoporučoval.

Kdy tě poprvé napadlo, že se blíží konec kariéry?

Nevím, to v člověku tak nějak dozrává. Já jsem věřil, že se uzdravím a že se dám do kupy. V létě když jsem podepisoval nový kontrakt, tak jsem věřil, že ho dodržím jako hráč až do konce, ale to rupnutí v Nymburku pro mě byl obrovský signál, že nejsem ready. Když se podívám zpátky, tak jsem skoro tři měsíce intenzivně rehabilitoval a přesto jsem nebyl schopen jít do toho v zápase naplno.

Přemýšlel jsi o tom, co bys mohl dělat, až skončíš s basketem?

V Americe jsem studoval hodně dobrou ekonomickou školu, ale basket pro mě byl vždy prioritou, i když bylo období ve čtvrťáku ve škole, kdy jsem pošilhával po normálním zaměstnání. Nebyl jsem tak dobrý hráč a viděl jsem spoluhráče z ročníku odcházet do práce do dobrých pozic na Wall Street. Hlavou mi projela myšlenka, jestli mám jít taky do práce, nebo jít hrát basket. Ale byl to jen záblesk, basket byl vždycky moje láska, srdeční záležitost. No a pak čím déle jsi basketu, čím víc toho projdeš s čím víc lidmi se setkáš tak zjišťuješ, že si buduješ určité basketbalové know-how, takže bych určitě rád zůstal u basketbalu.

Zažil jsi na univerzitě nějaké později slavné hráče?

Hrál jsem třeba proti Etanu Thomasovi, který působí v NBA. Z naší univerzity hrál v NBA třeba Adonal Foyle, který nedávno skončil kariéru a hrál za Orlando Magic.

Jaké štace jsi prošel ve své hráčské kariéře?

Začínal jsem v Benešově. Do třinácti let jsem hrál tenis, s bráchou jsme na betonu hráli streetball a basket jsem začal hrát, protože jsem hledal doplňkový sport na zimu k tenisu. Samozřejmě jsem byl pivot a vysokých kluků bylo málo, takže si mě v patnácti letech vyhlédla Sparta, kam jsem šel do dorostu. Tam jsem hrál asi dva roky. V sedmnácti letech už jsem byl v áčku, tam jsem byl jednu sezónu, protože pak koupili nové pivoty, přišel Ondra Starosta, David Douša a další, takže jsem šel na hostování do Vyšehradu, který tehdy hrál ligu. To bylo pro mě super, protože v osmnácti letech jsem měl v lize dvacet minut na zápas. Byla to pro mě obrovská zkušenost, i když jsme nevyhrávali tolik zápasů. Po jedné sezóně na Vyšehradě jsem odešel na univerzitu Colgate. Ta mně lanařila na základě úspěšného působení na Nike Eurocampu v Trevisu v roce 98. Tady jsem byl vybrán do all-stars celého kempu a začaly mě sledovat univerzity. V osmnácti letech jsme jeli s Lubošem Bartoněm po maturitě na dva měsíce do Ameriky hrát letní kempy pro středoškolské hráče. Na základě toho jsem se dostal ještě víc do povědomí univerzit. Udělal jsem zkoušky SAT a začal jsem si vybírat školy. Vybíral jsem nejen podle basketu, ale i podle nabídky vzdělání. Dostal jsem nabídku od Colgate University, která patří mezi top 20 soukromých škol v USA. Co se týče basketbalu, tak to nebyla v naší divizi top škola, ale má dobrou akademickou prestiž.

A po univerzitě?

V roce 2003 jsem odpromoval, hrál jsem v Orlandu letní ligu volných hráčů, kde bylo plno skautů a agentů. Na základě dohody jsem se ale vrátil do Sparty, kde jsem odehrál dva roky. Tam jsem nebyl moc spokojený. Neměl jsem zkušenosti, abych byl kvalitním pivotem pro NBL v té době. Colgate University mi dala disciplínu, fyzickou odolnost v podkošových soubojích, vnitřní sílu, jak na sobě pracovat, ale ztratil jsem tam útočnou kreativitu a lehkost v útoku. Na sparťanské angažmá vzpomínám, že přede mnou byli jiní pivoti, moc jsem nehrál, vystřídali se asi čtyři trenéři během sezóny a bylo to takové nic moc. Odešel jsem do Maďarska do Nyiregyházy. Tam jsem hrál hodně, 26 minut na zápas, ve slušné lize, dostával jsem šance. To byla dobrá zkušenost

Ale měnili se tam často hráči, že?

Jak jsem psal ve svém blogu, týmová chemie nebyla úplně ono. Byl to typ týmu, ve kterém se to hrozně rotuje. Nakonec došlo i na mě a v březnu mě vyměnili. Celé to bylo komplikované, protože neplatili peníze.

Po Maďarsku jsi zamířil do Španělska?

Po sezóně jsem odešel do Španělska do Tíjoly. Ta teď hraje druhou španělskou ligu. Tehdy jsme hráli ligu EBA, měli jsme dobré hráče z Jižní Ameriky a líbilo se mi tam. Další rok jsem hrál stejnou soutěž na Ibize. V té době už ale šla EBA dolů, protože byl obrovský úbytek peněz. Když jsem do této ligy přišel, tak byla o veteránech a mladých nadějných hráčích, které si stahují týmy z ACB, takže první sezónu to mělo úroveň. Ve druhém roce to už tak nebylo. Snažil jsem se prodrat do vyšších lig, ale v té době chtěli do Španělska všichni a konkurence byla obrovská. To bylo nějakých pět let zpátky. V té době, bylo ve Španělsku daleko víc peněz, než je teď. Přišla mi nabídka z týmu Liberce, který na mně působil sympaticky, byla tu super parta, hráli jsme v Tipsport Aréně krásné zápasy, v tabulce jsme se umístili relativně dobře, takže taky určitě super zkušenost. Od toho se pak odvíjelo angažmá v Pardubicích. V Liberci NBL končila, vyhodnotil jsem si nabídky a Pardubice byly pro mě nejvýhodnější.

Jak hodnotíš angažmá v Pardubicích?

Co se týče mého sportovního výkonu, tak to mělo sestupnou tendenci. Půlka první sezóny byla super, pak se rozehráli jiní hráči, což je vždycky hodně dobré pro tým. Druhá sezóna byla trápení, to víme. Konec nebyl úplně šťastný, ale pardubické angažmá vnímám tak, že mi po kočovném životě přineslo určitou stabilitu, vnitřní klid a možnost soustředit se jenom na basketbal. V cizině je všeobecně na zahraniční hráče větší tlak, ale hráče to někam posouvá. Na druhou stranu to určitě není pro každého, protože člověk se musí umět poprat s jinou kulturou a s tím, že je automaticky v pozici lídra. V Maďarsku jsem se naučil být proti těmto věcem odolný. Španělsko – to je pohoda a klid, jakým způsobem se tam žije. Moc se mi tam líbilo a styl života mi byl blízký. V Liberci a v Pardubicích byla super parta a ještě k tomu basketbalové úspěchy.

Jiřímu Welschovi se Španělsko zalíbilo tak, že se tam chce usadit. Ty jsi o tom nepřemýšlel?

Že bych se tam usadil, to asi ne. Chápu, že tam lidi chtějí zůstat, protože hlavně na jihu je nádherně. Proto tam třeba žije na Costa de Sol i spousta britských důchodců, kteří doma všechno prodají a v šedesáti letech se přestěhují do Španělska. Rozumím tomu, ale vždycky mně to táhlo domů.

Jak se díváš na diskuze, jestli by mladí hráči měli odcházet přes Španělsko do Ameriky?

To je těžká otázka, protože celé to je o štěstí, na jakou univerzitu se hráč dostane, do jakého týmu, k jakému trenérovi, jakou roli tam má člověk hrát. Je potřeba udělat rozhodnutí, kam přesně jít, velmi citlivě. Nevnímal bych to jako Evropa versus NCAA, ale spíš do jakého konkrétního týmu a za jaké situace.

Sleduješ ještě NCAA?

Čím dál tím méně. Jsem v kontaktu s lidmi ze školy, ale už jsem z toho vypadl. Můj nejlepší kamarád se dostal na místo trenéra univerzity v Tulse, takže je sleduju a fandím jim, aby se jim dařilo. Taky si samozřejmě přečtu články, jak se tam daří českým hráčům a podobně.

Zasáhne tě březnové šílenství?

Tak samozřejmě, to jo. Na finálový zápas se člověk musí podívat. Myslím si ale, že dříve to šílenství bylo ještě větší. Pamatuju si, že jsem byl v Atlantě na zápase NBA Atlanta – Knicks a po zápase se na kostce nad palubovkou objevil přenos z Final Four NCAA, kde hráli Duke proti někomu. Celá hala zůstala, šílela a prožívala to mnohem víc než ten NBA zápas, který právě v hale skončil.

Děkuju za rozhovor

ÚSPĚŠNÝ PARDUBICKÝ VSTUP DO POHÁROVÉ EVROPY

MARTIN MAREK BUDE PŮSOBIT V MANAGEMENTU BK JIP PARDUBICE