Šťastný muž s píšťalkou Luigi Lamonica, numero uno Euroligy | Probasket.cz

Please enter banners and links.

Větší dárek než setkání s Luigim Lamonicou si snad Basketbal.cz nemohl ke třetím narozeninám přát. Osoby s píšťalkou v ústech nejsou mezi veřejností tolik známé. Dokonce se říká, že rozhodčí je na hřišti nejchudší. Nám se však poštěstilo popovídat si se star mezi euroligovými rozhodčími.

Od pana Zachary víme, že máte poraněný kotník. Je zranění kotníku typické pro rozhodčího?

Ano, mezi jinými je to časté. Pravděpodobně jako rozhodčí nemáme dostatek tréninku, ale co pozoruji i u kolegů, tak je to asi nejčastější zranění.

Jaký byl pro vás dnešní zápas Čechů s Lotyši? (Rozhovor vznikl po tomto utkání)

Bylo to výborné utkání. Hlavně první poločas se hrál až neuvěřitelný basketbal. Je to takové netradiční vidět patnáctileté a šestnáctileté děti hrát takovou hru, s takovou intenzitou a zaujetím. Mohli jsme vidět i některé krásné střely. Pro mě to bylo dobré utkání na pískání.

Co říkáte na české publikum?

Líbí se mi. Samozřejmě každý den českých fanoušků přibývá a líbí se mi, jak jsou korektní. Je vidět, že basketbalu opravdu rozumí. Vím, že každé utkání v Eurocupu je tady v Pardubicích zážitkem. Vím taky, že jeden zdejší zápas v Eurocupu drží divácký rekord. Takže divácká kulisa je tu příjemná.

Je zde publikum šestým hráčem pro domácí tým?

Samozřejmě, navíc když hrajete doma před rodiči, přáteli. Pro hráče to je hodně důležité. Obzvláště dnes, když jsem na konci zápasu viděl, jak jsou hráči unavení a publikum jim dodává další a další energii. Dnes byli diváci rozhodně šestým hráčem.

Jak se rozhodčí cítí, když proti němu fanoušci pískají?

Od začátku zápasu musím mít na vědomí, že my rozhodčí jsme jeden tým, další tým. Navíc tým bez fanoušků, takže pro nás to je už takové normální. Cítíme třeba tlak od trenérů, ale i oni dělají svou práci a vědí, že když vytvoří na rozhodčí tlak, může to pro jejich tým někdy znamenat výhodu. Publikum je součástí hry, ale nesmíte to vnímat. Každý někdy dělá chyby a rozhodčí jich dělají nejvíc ze všech, kteří se účastní zápasu. Když uděláte chybu, nesmíte na to myslet. Když začnete pochybovat jako „ou já jsem udělat chybu…“ určitě uděláte za chvíli další. Takže nejlepší recept, jak se vyhnout další chybě, je prostě na to nemyslet. Občas je to obtížné, ale snažíme se.

Povězte, jak jste se vůbec dostal k pískání?

Začal jsem jako hodně mladý, to mi bylo asi 13 let. V té době jsem taky hrál za jeden tým v mém městě. Můj otec byl viceprezident v tom týmu, a když se tam organizoval jeden regionální turnaj pro mládež, federace nám zapomněla poslat rozhodčí. Takže mi otec přímo nařídil, abych šel na kurt a pískal (úsměv).

Většina českých rozhodčích má civilní povolání. Vy pískáte na plný úvazek?

Nyní ano, je tomu tak od roku 2003, kdy jsem se připojil k FIBA Europe, která zrovna začínala s klinikou pro mladé rozhodčí. Byl jsem osloven, abych s tím pomáhal, sledoval rozhodčí, koukal na jejich DVD. Při takovém zápřahu je těžké mít další povolání. Navíc máme v průběhu sezóny takové lektorské zápasy, takže to by se opravdu nedalo stíhat. Já mám štěstí, že jsem z Itálie, kde je kvalitní liga, která nás dobře připraví, občas ale míváme i jiné zaměstnání, které se ale týká basketbalu. Ale vím, že v některých ligách, které nejsou tak bohaté, musí mít rozhodčí ještě druhou práci. Do roku 2003 jsem pracoval v jedné firmě blízko mého města, ale když jsem začal pracovat u FIBA Europe, už jsem to nestíhal.

Jak relaxujete po sezóně?

Zaprvé musím říct, že jsem šťastný muž. Moje práce je pro mě jako sen. Nejdříve pro mě bylo rozhodování koníčkem, později se z toho stala i práce. Nemůžu říct, že bych z toho byl unavený, protože to mám rád. Před pár dny jsem se vrátil z U20 v Bilbau a teď jsem tady. Za méně než měsíc jsem měl asi 18 zápasů. Mám štěstí, že v Itálii bydlím u moře ve městě Pescara, takže tři dny na pláži mezi ženami a na slunci mě znovu dodají energii. Někdy je důležitější relaxovat spíš psychicky. Ale když děláte něco, co vás baví, je jednoduché odpočívat.

Proč je na zdejším ME U16 pouze jeden český rozhodčí?

To opravdu nevím, ale asi to je tím, že během léta máme několik turnajů, několik šampionátů a jsou třeba i jinde. Navíc čeští rozhodčí mají i jiná zaměstnání, takže je těžké se uvolnit na 12 dní.

Znáte s osobně s Robertem Vyklickým?

Ne, ale znám Iva Dolinka. Toho jsem tady potkal na tribuně.

Rozhodujete v Česku poprvé?

Jednou jsem pískal v Praze ženy a také když Nymburk začínal hrát evropské poháry, to bylo někdy v roce 2004.

Během sezony určitě hodně cestujete. Je to náročné?

Je to něco, na co se prostě musíte adaptovat. Je to životní styl. Mám kamaráda, který vlastní cestovní kancelář a on je mi v cestování takovým rádcem. Ale je pravda, že to cestování jednoduché není. Během pár dní se třeba mění delegace na utkání. Jeden den pískáte ligu v Itálii, ale další den už se musíte připravit na další v evropském poháru. Stane se, že na to máte jen 16 hodin. Někdy je to stresující.

Vzpomenete si na svůj první zápas jako rozhodčí?

No samozřejmě, byla to juniorská soutěž v mém městě. Bylo mi čtrnáct. Rok 1979. To taky znamená, že už jsem dost starý (úsměv).

Jste jedním z nejdůležitějších rozhodčích v Eurolize…

…ne, nejsem. Jsem jen jedním z mnoha. To je vše (s úsměvem rázně odmítá).

Jaký máte názor na organizaci tohoto šampionátu?

Je poměrně dobrý. Není jednoduché zorganizovat takovou věc. Máte na starosti týmy, rozhodčí, haly, mnoho lidí. Ale já jsem se nesetkal s žádným problémem. Třeba řidiči mě vždy dovezli včas a přesně tam, kam jsem potřeboval. Tuto akci bych ohodnotil jedničkou.

Jakou máte nejlepší vzpomínku z rozhodcovské kariéry?

Mám jich mnoho, ale třeba finále mistrovství světa v Turecku se mi líbilo. V poslední době také třeba Final Four v Barceloně. Taky nezapomenu na čtvrtfinále Euroligy mezi Panathinaikosem a Barcelonou. Z mnoha důvodů bylo takové specifické, byl tam hodně velký tlak z tribun, dvacet tisíc lidí. Taky tomu nahrává obrovská hala a všechno okolo. Když jsem tam přijel, měli fanoušci nápis „Welcome to Hell“ a opravdu to bylo peklo, to mi věřte. Ale pro mě to je krásná vzpomínka.

Míváte nějakou speciální přípravu před zápasem?

Samozřejmě se musíme hodně protahovat a taky… nevím, jak se to řekne anglicky, ale je to něco jako, že se soustředíme, abychom štěstí přitáhli na svou stranu (úsměv). Taky se musím připravit na trenéry, na cestu, na let a tak podobně. Něco se v mé přípravě opakuje, ale nějaké věci jsou vždy jiné.

Hodnotíte se po zápase?

V Eurolize je povinnost se den po zápase podívat na DVD a zanalyzovat zápas. Je to součást celého systému.

Kdybyste měl oblíbený tým, mohl byste to říct veřejně?

Asi ne, ale já naštěstí žádný oblíbený tým nemám. Jako malý kluk jsem fandil jednomu týmu doma v Itálii, bylo to Varese. Ale už jim nefandím, fanoušci ve Varese totiž někdy nejsou zrovna přátelští (úsměv). Mám ale oblíbené země, tou je třeba Španělsko. Další takovou zemí je Litva, kde jsem vloni pískal osmnáctky. Tam to je neuvěřitelné, každý člověk tam rozumí basketbalu. Na finále bylo vyprodáno, 15 tisíc lidí plus živý přenos v televizi plus další tři tisíce před halou sledovaly zápas na velkoplošné obrazovce. To je něco neuvěřitelného. Litva je jedna velká basketbalová rodina.

Víte, jaký je typický produkt pro město Pardubice?

To bohužel nevím.

Pivo to není, je to perník a my pro vás jeden máme. (Jako poděkování za rozhovor jsme panu Lamonicovi předali pardubický perník)

Mnohokrát děkuji. Asi se rozdělím s kolegy a dnes v noci uděláme perníkovou party (úsměv).

Připravili: Tomáš Borůvka a Marek Hofman

Zvláštní poděkování patří Ivanu Zacharovi a Františku Neradovi

Autorizovaný eshop adidas , všechno zboží SKLADEM, bezkonkureční ceny, široký výběr – boty adidas, tašky adidas, adidas žabky, adidas dámské, adidas pánské