Cizinci, exportéři podkošové síly v NBA | Probasket.cz

Please enter banners and links.

Pouze 4 z 30 týmů zámořské NBA sazí na ryze americkou podkošovou sestavu, což značí, že důležitost neamerických "dlouhých" sílí. Naopak rozehrávačské posty jsou neochvějnou dominantou Američanů.

Již delší dobu se hovoří o tom, jak se zbytek světa přibližuje výkonností Američanům. Výsledky na mezinárodním poli, kde již Američané přišli o svou dominanci, by tomu možná i napovídaly. Lze však pochybovat o koncentraci a nasazení některých US výběrů, která jsou naopak u ostatních týmů na turnajích obrovská. Dalším faktorem, který by mohl hovořit o vyrovnávání basketbalového světa je neustále se zvyšující počet mimoamerických hráčů v NBA.

Zatímco v roce 1990 se objevilo v lize 25 hráčů, kteří nepocházeli z USA, v roce 2000 jich bylo už 52 a v letošní sezóně je na soupiskách týmů NBA přes 80 cizinců. Největší zastoupení mají Francouzi s deseti hráči. Po šesti hráčích mají na kontě Turci, Španělé a Kanaďané. Právě Kanada dodala na soupisky týmů nejvíce hráčů v historickém kontextu – 21. Za nimi jsou Francouzi a Srbové s 18 hráči. Ze země javorového listu pocházel i první cizinec v NBA Hank Biasatti, jenž se ovšem narodil v Itálii.

Větší počet neameričanů  je způsoben několika faktory. Spousta chlapců z Afriky a Jižní Ameriky, ale i Evropy chodí studovat na americké univerzity. Evropští hráči jsou více rekrutováni přímo z evropských klubů. K tomuto využívají týmy velké množství skautů, kteří hráče na starém kontinentu sledují. Před 20 lety musel být hráč opravdu talent, aby šel z jiné ligy rovnou do NBA. To platí i dnes a díky propracovanému systému skautingu se o mladých nadějích ví už od jejich 14 let a týmy bedlivě jejich vývoj sledují. Dále je také skauting používán k zacelení největší mezery  amerického basketbalu, a to je pozice podkošových hráčů.

Ze 73 cizinců, kteří letos nastoupili za nějaký tým NBA, nastupuje plných 44 na pozici centra nebo power forwarda. Na křídle je to 19 a středních rozehrávačů je jen 11. Amerika neprodukuje pod košem takovou konkurenci jako na postech menších hráčů. Američtí pivoti bývají často na hříšti jen na doskakování a stavění clon, a tím jejich funkce končí. Evropští a jihoameričtí pivoti jsou mnohem všestrannější, mají vyšší herní inteligenci, jsou schopni efektivně přihrávat a mají i větší repertoár střel než jen dunk z okolí koše. Trenéři v NBA s nimi umějí zapracovat na často horších pohybových a silových schopnostech. Jako důkaz můžeme uvést, že z 30 týmů ligy má 19 z nich v základní sestavě podkošového hráče cizince. Dalších 7 má takového na lavičce náhradníků a jen 4 mají čistě americkou podkošovou sestavu (Boston, Orlando, Sacramento a Clippers). Podkošoví hráči ovládají i statistiku střelců mezi cizinci. V první desítce mezi střelci jich je hned 7.

Na křídle a rozehrávce je mnohem těžší se prosadit, protože tam je konkurence obrovská. Navíc na těchto pozicích jsou ještě větší nároky na atletičnost, a hráči z Evropy mají zkrátka své limity, které ani sebetvrdším tréninkem neodstraní. O to větší respekt si zaslouží ti, kterým se to povedlo. Takový rozehrávač musí mít opravdu něco extra a ještě být např. na Evropana výjimečně dynamický. Vynecháme-li Tonyho Parkera a Steva Nashe, kteří jsou na jiném levelu a patří do síně slávy NBA, pak do této skupiny ještě patří Marco Belinelli, Jose Calderon, Ricky Rubio, Jose Barea, a také v poslední době dobře hrající Goran Dragič. Výše jmenovaní jsou schopni se pravidelně prosazovat, ačkoli nikdo z nich neprovádí letecké kousky jako Westbrook, Rose nebo Williams. Přinášejí však do hry klid, myšlenku, a když už na ně zbude střela, tak i velice přesnou mušku. 

Zkrátka prosadit se v NBA na pozici PG a nebýt Američan znamená samo o sobě extratřídu a nás může jen těšit, že se v souvislosti s draftem 2012 mluví o možném úspěchu Tomáše Satoranského. Úspěchem je samotný fakt, že se jeho jméno objevilo v hledáčku skautů při obrovské záplavě kvalitních rozehrávačů, které rok co rok produkuje univerzitní NCAA.