Pavel Budínský: Mattoni NBL má svoji kvalitu | Probasket.cz

Please enter banners and links.

V současné době se jeho osoba spojuje hlavně s novou rolí trenéra basketbalové reprezentace mužů České republiky. Ale Pavel Budínský je především dlouholetým trenérem Basketbalového klubu Děčín. Jelikož na téma reprezentace proběhlo mnoho rozhovorů v různých médiích, ten náš je o Děčínu a Mattoni NBL.

V současné době se jeho osoba spojuje hlavně s novou rolí trenéra basketbalové reprezentace mužů České republiky. Ale Pavel Budínský je především dlouholetým trenérem Basketbalového klubu Děčín. Jelikož na téma reprezentace proběhlo mnoho rozhovorů v různých médiích, ten náš je o Děčínu a Mattoni NBL.

Loňská sezona byla pro družstvo Děčína více než úspěšná. Povedlo se ti po dlouhých letech přivést tým k medaili. Co pro tebe tato medaile znamená?

Medaile pro mě byla oceněním dlouholeté práce a pocitová záležitost. Přesto, že jsme dělali dlouho dobré výsledky a byli jsme hodně blízko medaile, tak nám vždycky proklouzla mezi prsty. Pochopitelně jsme to vnímali taky ze strany našich fanoušků jako veliký dluh. No, a tentokrát se to povedlo. Když se podíváš na historii děčínského basketbalu, tak je to druhá medaile, což je sama o sobě dost mimořádná věc. Ta první byla v sezoně 1997/98, v silné generaci kolem Petra Janoucha a Luboše Bartoně. Nám se povedlo zopakovat podobný úspěch, takže to bylo takové krásné zakončení loňské sezony a uspokojení hlavně pro fanoušky.

Myslím, že na zisku bronzových medailí byla jen malinká skvrnka, a to, že jste je neobdrželi před domácím publikem. Oslava s fanoušky ale nakonec přece jen proběhla.

Je to tak. Myslím, že jediné, co tomu chybělo bylo, že jsme mohli hrát třeba čtyři utkání s Novým Jičínem a třeba prohrát doma, a mohlo to být, samozřejmě, ještě víc emotivnější. Je pravda, že když jsme jeli domů, tak nálada v autobuse nebyla tak veselá, jako když jsme postoupili. Já jsem to chápal, protože dostávat medaili, když prohraješ nebo když vypadneš ze série, je takové dost kruté. Medaile se obvykle dávají za to, že vyhráváš. My jsme prohráli, dostali jsme sice medaili, ale tak nějak jsme z toho byli smutní. Nehráli jsme špatně, ale Nový Jičín ukázal svoji kvalitu, hlavně vždycky v těch rozhodujících fázích. Já jsem to bral trošku s nadhledem, moji hráči tolik ne, byli malinko smutnější než já, ale já jsem jim, samozřejmě, poděkoval. V Děčíně pak bylo několik možností akcí s fanoušky, kde jsme to s odstupem času společně vyhodnotili pozitivně. A co bych ještě k tomu chtěl říct, že pro mě osobně bylo pěkné to, jaká byla atmosféra tady, v Novém Jičíně. Při našem předávání medailí jsme dostali velký aplaus od novojičínských fanoušků, což si myslím, že není v Čechách prostě úplně tak obvyklé.

V děčínském týmu proběhly celkem znatelné hráčské změny. Dalo by se říci, že máš velice mladý a možná nezkušený tým. Před sezonou bylo jasné, že tě čeká dost práce. Vaše umístění v tabulce je ale více než pozitivní.

Myslím si, že výsledkově můžeme být zatím spokojeni, náš začátek je mnohem lepší, než v loňském roce. Snažil jsem se na začátku sezony všechny hráče motivovat v tom duchu, že musíme dokazovat, obhajovat svoji pozici, a že bychom neměli dopustit to, co se stalo tenkrát před deseti lety. Tehdy tým dostal bronzovou medaili a pak najednou byl vysoký útlum a mnoho personálních změn. A to nás hnalo k pracovitosti. Dobré bylo, že jsme byli všichni kompletní v přípravě, protože na tom hodně stavíme. Pravda, nečekal jsem, že to bude relativně takhle dobré, co se týká výsledků, i když herně na tom ještě nejsme podle mých představ. Ale to je právě to, o čem ty se zmiňuješ, všichni noví hráči se teprve adaptují a myslím, že to bude ještě chvíli trvat, protože pro některé z nich je to obrovský skok. Nikdy nehráli Mattoni NBL, a ty po nich chceš, aby byli platnými hráči, a oni se s tím ještě ne úplně srovnali, protože zjišťují, že je to opravdu výborná soutěž, že má svoji kvalitu. Musím taky zmínit hrozně moc špatných návyků u některých z nich. Takže to znamená naučit je hrát dobrý basketbal a zároveň, aby podporovali tu kostru, která zůstala, která je pohromadě a tvoří základ naší hry. Je to práce zajímavá, přestože je někdy bolestivá, protože mají hráči výkyvy. Zatím se nám daří vyhýbat zraněním, což musím zaťukat, to je vždycky taková alfa a omega celého úspěchu. Jak říkám, práce je to krásná, hráči jsou zdraví, nažhavení, dobře pracující na tréninku, akorát to ještě u nich musím přenést do utkání. Ale vzhledem k tomu, že jsou ještě relativně mladí, tak myslím, že jejich čas ještě přijde. Protože my jsme trpěliví a věříme.  

Zmínil jsi Mattoni NBL a její úroveň. Co na ni letos říkáš? Vypadá to, že téměř každý může vyhrát, ale i prohrát s každým. Pro příklad bych uvedla Ostravu. Vyhrála doma s Prostějovem a v dalším zápase prohrála s Novým Jičínem rozdílem padesáti bodů, když ve druhé čtvrtině dala jen dva body a to z trestných hodů.

Zatím na mě liga působí asi tak, že se trošku rozdělila na dvě, tři skupinky. První pětka, která je za posledních pět let celkem tradiční – Nymburk, Prostějov, Nový Jičín, Děčín, Pardubice. Pak jsou v závěsu některé týmy, které můžou, při dobré konstalaci, pokoukávat po tom, že by mohly ty přední týmy porazit. Myslím třeba Kolín, který hodně potrápil Nymburk a pak i Prostějov. Pak, si myslím, že jsou ty týmy, na kterých se hodně podepsala finanční krize. Konkrétně, jak říkáš, Ostrava, Vyšehrad. Ostrava léta patřila mezi týmy, které díky své specifičnosti domácího prostředí dokázaly porazit kohokoliv, i Nymburk. Ale měla i dobré kádry, hodně českých talentovaných hráčů, dobře doplněných cizinci. Ale teď dali prostor mladíkům, zůstal Mike Mitchell, přišel Payne a zůstal nestárnoucí Mára Stuchlý. Oni si prošli tím obdobím, kdy všichni zjišťovali, co se děje s Ostravou. Neděje se nic, v podstatě se musí říct, že vsadila na tyhle koně z nějakých důvodů, které já neumím posoudit, ale myslím, že to je asi finanční stránka. Myslím si, že dneska jsou postaveni do role, že jediné, co se od nich očekává, je čtyřikrát porazit Vyšehrad, to je taková ta povinnost a pak můžou maximálně překvapit. Ale když jim ta utkání sednou, jako třeba to s Prostějovem, tak to je právě to krásné na basketbale, že se nedá nic podcenit, že tabulka není vůbec směrodatná. Já jsem to utkání viděl. Ostrava hrála s Prostějovem velmi dobře, odvážně, střílela z pozic, ze kterých chtěla. Prostějov tahal za kratší konec lana a prohrál. Na druhou stranu to dává, samozřejmě, vykřičník pro další týmy, což myslím platí i pro to utkání s Novým Jičínem, že si nikdo nemůže tohle dovolit podcenit. Ale pak, když tam přijede velmi koncentrovaný tým, jako přijel Nový Jičín, tak se ukáže rozdíl v kvalitě a hráči jsou v opačné situaci.

   
Chtěla jsem se zeptat už na začátku sezony. Co říkáš na to, že Ell Sanders je v Novém Jičíně?

Byl jsem moc potěšen. Myslím si, že to je vynikající zpráva hlavně pro novojičínské fanoušky. To byl z mého pohledu ohromně velký comeback. Musím říct, že já už si ani českou ligu bez Ella neumím představit. Pokud neodejde do sportovního důchodu. Pro mě je Ell mimořádná osobnost, nejen mimo hřiště, ale hlavně na hřišti. Díval jsem se na něj celou dobu jako na hráče, kterého jsem se snažil ovlivňovat, teď se na něj dívám z pozice trenéra, který se snaží ho nějakým způsobem přibrzdit. Myslím, že pro Nový Jičín je to vynikající volba, protože Ell je schopen se pasovat do role, jakou mu určí trenér. Je schopen táhnout tým i bodově, a na druhou stranu je schopen finálními přihrávkami zásobovat střelce. Má v sobě pořád potenciál, má obrovský přehled, zná dokonale prostředí. Je to osobnost a chytrost. Možná, že už není tak rychlý a agresivní, jako mladíci, ale na druhou stranu to dokáže nahradit obrovským přehledem a zkušeností. Jak říkám, je to pro Nový Jičín vynikající volba. Byl jsem s ním přes léto v kontaktu, a byl jsem hodně smutný z toho, jak tenkrát psal, že možná bude hrát na jiném světadíle. Ale když jsem se dozvěděl, že jde do Nového Jičína, byl jsem fakt šťastný, protože ho zase můžu vidět, můžu se s ním potkat a pobavit se. Dneska je pro mě hodně dobrý kamarád.

Je vidět, že Ell se, svou chytrostí a basketbalovým umem, dívá mnohem více na hru celého týmu, než na své osobní statistiky.

To je právě to, co je hrozně těžké lidem vysvětlovat. Oni mají pocit, že všichni Američani, hlavně ti černé pleti, musejí být bodoví zabijáci. V případě rozehrávače to jsou hráči, kteří pochopitelně jsou schopní dávat body, ale jsou schopni také organizovat svůj tým. U Ella stoprocentně vím, a za to dám ruku do ohně, že on vždycky bude preferovat úspěch svého týmu. Je pro svůj tým schopen udělat cokoliv. Nechal by na hřišti duši, jenom proto, aby byl v týmu, který je úspěšný. Nikdy si nepotřeboval nic dokazovat. Jak říkám, mít ho ve svém týmu, je pro trenéra, jako jsem já, výborné. Cítil jsem se vždycky velmi dobře, protože jsem věděl, že dokáže fantasticky číst hru, je jako počítač. Je schopen naslouchat a porozumět tomu, co po něm chceš. To je to, co jsem třeba viděl tady, v utkání s Pardubicemi. On může třicet minut zásobovat přihrávkama ostatní, ale když vidí, že to týmu nejde, tak prostě vezme osud utkání do svých rukou a dohraje ho. A vůbec o tom nepotřebuje mluvit a v dalších zápasech pak zase může jít třeba stranou a bude zásobovat další hráče. A to je cenná věc, protože ne každý hráč tohle třeba umí. Pokud mu ti, kteří ho angažují, řeknou, co od něj očekávají a co po něm chtějí, tak on tomu porozumí. Je ten typ hráče, který je schopen hrát všechny role. Jako vynikající herci, kteří dokážou hrát dramata i komedie, protože mají něco mimořádného. Tak to je on taky. Prostě jen potřebuje režiséra, který mu řekne, já chci od tebe tohle. Je šťastný, když tým vyhrává a vůbec mu nejde o jeho statistiky. To je, myslím, na Američana nejlepší věc.     

Kdybys měl neomezené možnosti a někdo ti dal volnou ruku, plnou peněz, ze kterých hráčů, kteří v Mattoni NBL hrají, by sis vytvořil svůj tým?

Já tohle nerad dělám, ale pokud by to mělo být čistě teoreticky, jako anketa, tak bych řekl: Petr Benda, Robert Šarovič, Pavel Pumprla, Corey Muirhead, Arthur Lee.